Wymagane jest uaktualnienie wtyczki Flash Player.
 
Hejnał Lubomierza
Kino za rogiem
Portal Mapowy
gazeta Sami Swoi
Powiadamianie SMS
Konsultacje społeczne
Interwencje
Księga gości
Baza firm
Mapa
Jeżeli chcesz być informowany o aktualnościach w serwisie, podaj swój adres e-mail.
Subskrypcja - dopisz - wypisz
Statystyka
Licznik odwiedzin:
9019059
Dzisiaj:
184
Gości on-line:
1
Twoje IP:
54.145.113.2
Wymagane jest uaktualnienie wtyczki Flash Player.
Znajdujesz się w: Strona główna / Lubomierz / Lubomierz

Lubomierz

 

LUBOMIERZ ZVE!

 - pejzaz.jpg

Krajina lásky, zlata, kapliček a soch svatých

Virtuální Prohlídka

Ve středu trojúhelníku mezi Jelení Horou, Gryfowem a Lwówkem Śląským, v pohádkových údolích zlatonosných řek, uprostřed malebných pohoří, polí a luk, se rozprostírá překrásná krajina. Žije zde okolo 6200 obyvatel, z toho 2000 bydlí v městečku Lubomierz, které krajině vévodí. Dříve zvané Liebenthal, což ve volném překladu znamená Údolí lásky. Stejně jako celé okolí, své bohatství čerpalo z přírody. Dokládají to původní názvy vesnic, v nichž se objevuje sloveso „seiffen-rýžovat”, připomínající rýžování zlata před lety. Obec Lubomierz zaujímá rozlohu 130 km2, rozkládá se na prehistorických skalách, starých několik set milionů let, ztuhlých během dislokace, která vytvořila hlavní středosudetský pokles. Lubomierz je výjimečným srdcem této krajiny. Jeho dějiny i charakter spojují historii 13-ti okolních vesniček: Chmieleń, Golejów, Janice, Maciejowiec, Milęcice, Oleszna Podgórska, Pasiecznik, Pławna Dolna a Pławna Górna, Pokrzywnik, Popielówek, Radoniów a Wojciechów. Vesnice se táhnou se od pramenů Oldzy na jihu obce, doprovází její hlavní tok k severu a proplétají se s přítoky menších řek - životadárných tepen, kdysi také bohatých na zlato. Osudy vesniček jsou spojené s dějinami lubomierského kláštera benediktinek, založeného v roce 1278 Juttou von Liebenthal a jejími syny. V roce 1291 udělil kníže svídnicko-javorský Bolko I. osadě městská privilegia. Vesnice, které byly kdysi ve vlastnictví von Liebenthalů, přešly darem k řádu a díky tomu si více než 500 let, až do kasace církevního majetku pruským státem v roce 1810, zachovaly vazbu na mateřský Lubomierz. Symbolem jeho slávy je klášterní kostel sv. Maternuse, dominanta města, jenž je zdaleka viditelný na pozadí venkovské krajiny okolních kopců, polí a luk. K jeho stopám je přitisknuto náměstíčko s podloubím, radnicí a renesančními budovami, které již více než půl století přitahují filmaře, zvěčňující ve svých dílech neopakovatelný vzhled tohoto místa. V Lubomierzi je každoročně v polovině srpna od roku 1997 organizován Celostátní festival komediálních filmů (Ogólnopolski Festiwal Filmów Komediowych). Kromě historických památek městečka se ještě v okolních vesničkách dochovaly vzácné podstávkové domy z 18. nebo z 19. stol. a častěji se zde vyskytující domy s částečně zděnou a hrázděnou konstrukcí, s malým balkónem nad vchodem, typickým pro zdejší lidovou architekturu. Kouzelným symbolem původních vazeb mezi vesnicemi a lubomierským klášterem jsou kříže u cest, domkové kapličky a sochy svatých, se kterými se v tak velké míře rozmanitosti nikde jinde nesetkáme. Malebná údolí, kopce, louky a lesy plné různé zvěře spojují a protínají, společně s polními cestami, turistické pěší a cyklistické trasy. K odpočinku uprostřed krajiny, nezasažené civilizací, zvou stále početnější agroturistická hospodářství. Lze odsud obdivovat jedinečné panorama Krkonoš, Jizerských hor, stejně jako dalších bližších i vzdálenějších známých i bezejmenných vrcholů předhůří Jizerských hor.


Lubomierz

Liebenthal, aneb Údolí lásky, se rozprostírá mezi Lwówkem a Gryfowem Śląským nad potokem Lubomierka vtékajícím do Oldzy, přítoku Kwisy. Jejich vody byly již od dávného středověku vyhledávané zlatokopy. Do dnešního dne se blízko městečka na svahu Skalnika dochovaly pozůstatky hrází uzavírajících potůčky, ve kterých se rýžovalo zlato. Ve 12. století zde při obchodní stezce z Wleně do Gryfowa Śląského mohla existovat osada, postupně se rozšiřující o další přicházející horníky. V následujícím století sem dorazila další vlna nových osídlenců z Německa. Jeden z nich, von Liebenthal, se stal majitelem okolních vesnic, jako ocenění za zásluhy knížetem Jindřichem Bradatým. Kolem roku 1251 zde byla na základě německého práva lokována vesnice. V roce 1278 Jutta von Liebenthal, vdova po Heinrichovi, společně se třemi syny, získala souhlas knížete javorského Jindřicha I. k založení kláštera benediktinek, ve kterém se stala abatyší. V té době byl také založen kostel sv. Maternuse, patrona města, který je zobrazen v městském znaku. V roce 1291 svídnicko-javorský kníže Bolko I. udělil osadě městská privilegia a od roku 1313 se každotýdenní trhy staly jedním z důležitých zdrojů obživy obyvatel a přispívaly k rozvoji Lubomierze. Město bylo podřízeno klášteru. V roce 1307 obdržely benediktinky od synů Jutty von Liebenthal: Popielówek, Olesznou Podgórskou, Milęcice a Mojesz. V následujících stoletích, formou koupě nebo dalších darů, klášter získal do svého majetku 19 vesnic s městem. Lubomierzi se bohužel nevyhnuly pohromy jako požáry, povodně, nájezdy zbojníků a žoldáků. Klášter byl několikrát vyloupen, vypálen, byly vražděny řádové sestry i ostatní obyvatelé. Zdrojem příjmů benediktinek bylo zemědělství v poddaných vesnicích a také nové řádové sestry, pocházející z bohatých šlechtických rodů, mimo jiné: Czirnů, Hobergů, Promnitzů, Talkenbergů, Seidlizů. Po požáru původní radnice byla v roce 1449 postavena nová, gotická. Nyní na jejím místě stojí formou jednodušší budova z roku 1803, s charakteristickým vnějším schodištěm. Výše, v rohu náměstí, se dochoval pranýř z roku 1533. V roce 1481 založil starosta Peter Baumert střelecký spolek, pořádající populární klání o titul krále střelců. V 16. stol. vyslal starosta Filip Tanner do Hamburku první transport lněné příze, jejíž výroba a obchod přispěly ke zvyšování bohatství města. Náměstí bylo obestavěno domy s podloubím, mezi nimiž se vyjímá dům pekaře s letopočtem 1584 a preclíkem, umístěným na portále a dále renesanční Dům pláteníků s krásnou klenbou, vnitřním arkádovým ochozem a portály. Na Horním předměstí (Górne Przedmieście) byla postavena kaple, která byla později přestavěna na hřbitovní kostel sv. Anny s barokním dřevěným oltářem a kazatelnou. Na začátku 16. stol. vznikly městské hradby se třemi bránami a v Hlavní byla v roce 1544 otevřena škola. Město získalo právo vařit a obchodovat pivem, právo na kovoobrábění a byly zde otevřeny 4 krčmy. Pořádaly se zde také vyhlášené trhy holubů. Z Lubomierze pocházejí polští renesanční tiskaři Hieronim Wietor, autor prvního polského tiskařského písma antikva, Marek a Maciej Szarffenbergovi a Marcin Siebenyecher. Bohužel v 17. stol. dopadly na město další pohromy, nejprve mor postihl téměř polovinu obyvatel a v průběhu 30-ti leté války byl klášter 24krát vyloupen, téměř každý z dobyvatelů požadoval válečné kontribuce, zdržovaly se zde různá vojska. Konec tohoto století a začátek následujícího byl ve znamení znásilňování, zabíjení a vypalování. Pak, po následném požáru v roce 1723, bylo rozhodnuto o obnově kostela. Práce řídil mistr Jan Jakub Scheerhofer ze synem Františkem Michaelem. Monumentální zvlněná fasáda navazuje na římský kostel Il Gesú. Do chrámu se vejde až 7000 věřících. Proměnlivě zapadlou a vypouklou plachtovou klenbu vyplňují fresky, většinou dílem Adama Schöpfa, boční oltáře vyhotovil místní mistr Jan Josef Friedrich a jeho učňové. V roce 1765 vznikla bohatě vyřezávaná kazatelna, přikrytá velkým baldachýnem se sochami otců kostela a rokokový oltář na kůru řádových sester, kde jsou po obou stranách viditelně umístěné prosklené rakve s relikviáři svatého Benignuse a svatého Viktora. Interiér chrámu je výjimečný i patinou rokokového nábytku a stopami lidských dlaní na opěradlech zpovědnic, lavic, zábradlí a léty opotřebovanou dlažbou staré kamenné podlahy. S kostelem jsou spojeny budovy kláštera s nejstarším rajským dvorem, obklopeným arkádovými ochozy s gotickou křížovo-žebrovou klenbou, kapitulní síň se honosí síťovou klenbou na dvou pilířích, refektář má valenou klenbu se štukovou výzdobou a přijímací sál abatyše přikrývá zrcadlová klenba s renesanční výzdobou švů a podpěr. Na faře, pocházející z roku 1688, se nachází několik desítek soch a křížů od gotiky po klasicismus, olejové obrazy, portréty abatyší, farářů a ornáty, z nichž nejstarší je z roku 1668. Zásluhy na obnově kláštera a postavení nového chrámu sv. Maternuse připomíná tabule nad prostředním portálem, věnovaná abatyši Martě Tanner, dceři a jediné dědičce bohatých lubomierských měšťanů. Na náměstí před radnicí stojí rovněž morový sloup v podobě kamenné sochy Marie Imakuláty, který také tato abatyše financovala, obklopený postavami čtyř svatých. V polovině 18. stol. Lubomierz, kromě moru, postihly slezské války a další kontribuce. V roce 1802 zachvátil požár více jak polovinu města. V roce 1805 započala obnova kaple z 16. stol., která byla přestavěna na malý kostel sv. Kříže s pozdně gotickou sochou Matky Boží. V roce 1810 Prusko zabavilo majetek církve a nabídlo jej k prodeji. Mnišky zůstaly v klášteře a na základě královských povolení Friedrichů Wilhelmů III. a IV. zde působily i nadále, nejprve se jednalo o školu šití a ručních prací a posléze zde byl zřízen výchovný ústav pro děvčata a sirotčinec. V roce 1857 sestry uršulínky odkoupily od města klášterní budovy a zřídily zde novodobý seminář, vzdělávající učitele pro obecné školy. V roce 1926 byl tento seminář nahrazen novou střední školou se stejně vysokou úrovní vzdělávání, v níž se vzdělávala i polská mládež. Na tyto tradice navázala první poválečná střední pedagogická škola, zřízena již v roce 1945 v britském okupačním území v Lubece. Na její činnost navázal dnešní soubor všeobecně vzdělávacích a odborných škol. V roce 1885 byla v Lubomierzi postavena železnice, v roce 1913 byla zavedena elektrifikace. V roce 1939 zde žilo 1664 obyvatel, v současné době pouhé 2000, ale částečně díky tomu, a rovněž díky překrásným památkám, si město zachovalo jedinečný komorní charakter. V roce 1853 byl postaven evangelický kostel s farou a školou. Dnes se ve stylové neogotické budově nachází galerie Daniela Antosika „Za Miedzą”. Před půl stoletím Sylwester Chęciński využil působivé scenérie městečka, náměstí a okolí k natočení komedie „Sami swoi”. V následujících letech zde pak byly natočeny další díly: „ Nie ma mocnych” a „ Kochaj albo rzuć“ a další filmy. Na základě toho byly založeny i místní noviny s názvem „Sami swoi”. Předměty z této komedie, které redakce shromáždila, daly základ pro vznik Muzea Kargula a Pawlaka - hlavních hrdinů zmíněné komedie. V roce 1997 byl v Lubomierzi uspořádán 1. Celostátní festival komediálních filmů (Ogólnopolski Festiwal Filmów Komediowych), který je každým rokem v polovině srpna jednou z atraktivnějších uměleckých akcí Dolního Slezska.


Chmieleń 

Chmieleń, původně Langewasser, se táhne 4 kilometry podél Chmielewského potoka. Okrajem vesnice prochází silnice, spojující Jelení Horu s Gryfowem a Zgo-rze-lcem, z níž odbočuje cesta do Lubomierze. Území bylo osídleno již v předhistorických dobách, vesnice vznikla pravděpodobně koncem 13. stol. a první zmínka o ní pochází z roku 1307, přičemž kostel je zmiňován v roce 1373. Chmieleń byl téměř od počátku svého vzniku ve vlastnictví kláštera benediktinek v Lubomierzi a v jeho majetku zůstal až do zrušení řádu v roce 1810. Rozvoj této vesnice byl ve srovnání se sousedními sídly klidnější. Kostel sv. Mikuláše byl přestavěn v letech 1705-1707 a získal vzácný vzhled pseudobaziliky. Ve zdi jsou umístěny dvě pozdně renesanční náhrobní desky z roku 1695. Chrám je obklopen hřbitovem, uzavřeným zdí, ve které jsou zazděny epitafy a náhrobky. Vedle se nachází fara s ozdobným štítem a s barokní postavou Matky Boží na fasádě. V polovině 19. stol. se téměř všichni obyvatelé živili domácím tkalcovstvím, bylo zde 312 domů, 3 katolické školy a 2 vodní mlýny. Příjmy jednoho z nich byly již předem určeny pro chudé obyvatele Lubomierze. Těsně před poslední válkou měla vesnice 1026 obyvatel a do dnešního dne se jejich počet o polovinu snížil. V Chmieleni se dochovaly podstávkové a lužické domy s charakteristickou, částěčně zděnou a hrázděnou konstrukcí. Stejně jako ve všech ostatních okolních vesnicích, které byly pod vlivem lubomierského kláštera, i zde najdeme u cest kříže, sochy svatých a kapličky, okouzlující svou jednoduchostí, bílené vápnem, poskytující ochranu Matce Boží se svatou rodinou.


Golejów

Golejów leží v údolí potoka, vtékajícího do Srebrné mezi Wojciechowem a Pławnou. V roce 1959 byla v dolní části vesnice na levém svahu nalezena ranně středověká osada, jejíž pozůstatky v podobě částí valů zřejmě poukazují na existenci hradiště. Golejów existoval již v pol. 13. stol., což dokládá dokument svídnicko-javorského knížete Bolka I., vydaný na zámku ve Wleni v roce 1285. O vesnici se píše jako o Rudigersdorfu, což může poukazovat na zakladatele jménem Rudiger. Darováním rodinou von Liebenthalů vesnice přešla do rukou lubomierských benediktinek a patřila jim až do zrušení řádu v roce 1810. Obyvatelé byli především katolíky, o čemž do dnešního dne svědčí kříže, kapličky a sochy, které lze spatřit podél cest. Byl zde kostel, fara, škola, dva vodní mlýny, kovárna, vápenka, malý pivovar a čtyři hospody. V současné době zde žije 230 obyvatel. Jelikož zde nevznikly žádné průmyslové podniky a nebyla vybudována železnice, vesnice si zachovala jednoduchý ráz. Vede tudy pouze klikatá cesta, která nabádá spíše ke zpomalení a k obdivování jednoduché, přesto obdivuhodné architektury více než stoletých hrázděných domů a statků. Uprostřed se vyjímá velký kostel svatého Felixe a Adaukta, a to v místě původního, zmiňovaného poprvé v roce 1345. V pozdně barokním kostele, postaveném v roce 1784, se dochoval epitaf z konce 17. a začátku 18. stol. a barokní křtitelnice z roku 1748. Kolem kostela se rozprostírá hřbitov se zajímavě do zdi zakomponovaným domem v bráně s půlkruhovým zrcadlem a trojúhelníkovými štíty. Ve vesnici se dochoval také kříž z roku 1651 a smírčí kaplička z roku 1672 a řada dalších obdobných památek.


Janice

Existenci středověké osady v Janicích potvrzují archeologické průzkumy a naleziště mincí. Počátkem 14. stol. patřila vesnice pravděpodobně von Spillerům ze sousedního Pasieczniku. Nevelké Janice mají okolo 100 obyvatel a rozprostírají se v délce 1 km podél širokého údolí Janické Strugy. První zmínka o Jonsdorfu pochází z roku 1348. V průběhu náboženských konfliktů, selských vzpour a třicetileté války sdílela obdobný osud jako ostatní okolní vesnice. Po těchto pohromách se jen těžce obnovovala. Kostel byl původně vystavěn jako katolická svatyně na poč. 16. stol., poté byl v roce 1549 převzat evangelíky. O sto let později o něj přišli ve prospěch katolíků, i když evangelíků byla ve vesnici většina, až 80%. Přestože byla v roce 1906 provedena oprava kostela, bohužel již v meziválečném období z něj zbyly pouze trosky a koncem 2. světové války byl definitivně zničen. Zůstala po něm věž, část zdi s portálem a přístěnným svatostánkem a evangelickým hřbitovem z 19. stol. s troskami hřbitovní kaple a lipovou alejí. Dochoval se také zděný hrázděný zámek z roku 1789, s valenou klenbou s lunetami a trámovým stropem. Najdeme tu hrázděné domy a podél cest kříže a kapličky, ze kterých je nejokázalejší sloupová kaplička z 19. stol., tvarem obdobná smírčím kapličkám. V jednom ze zachráněných domů od roku 1990 sídlí Nadace františkánské vesnice (Fundacja Wioski Franciszkańskiej), propagující mezi dětmi a mládeži myšlenky svatého Františka z Asissi.

Maciejowiec

Maciejowiec leží v půli cesty mezi Jelení Horou a Lwówkem Ślaským v údolí Maciejowieckého potoka na úpatí hory Zamkowa, která mohla být před tisící léty jedním ze sídel Bobřanů. Vesnice má dnes 141 obyvatel a v dokumentech se o ní hovoří již v roce 1386. Právě na tomto místě v polovině 16. stol. von Spillerowé vybudovali hrad. Později na jeho místě postavili v letech 1627-1632 renesanční zámek. V průběhu třicetileté války zámek vyhořel, avšak v roce 1652 byl Joachimem von Spillerem, posledním vlastníkem z tohoto rodu, obnoven. Nevelké nádvoří s arkádovým podloubím, kamenná dlažba, spirálovité schodiště do sklepení, renesanční portály dveří a oken, valená klenba s rustikálním reliéfem slunce, květů, poupat a usmívajících se tváří a malované stropy s rostlinnými motivy tvoří neopakovatelnou selskou atmosféru. Nad vchodem na nádvoří lze vidět erby dalších vlastníků, Kahlů a Gottfriedů. Poblíž stojí barokní kaple Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie z roku 1692. Hned vedle postavil v letech 1834-1838 další vlastník vesnice, Johan Dolan, neoklasicistní zámek a kolem založil anglický park podle projektu Jacoba Heinricha Rehdera z Bad Muskau, tvůrce překrásného parku v Lužici. Maciejowiec se stal jedním z nejkrásnějších romantických parků v této části Evropy. Rostou tu více než stoleté odrůdy dubů, buků, habrů, jedlí, smrků, kanadských smrků, liliovníků tulipánokvětých, jedlých kaštanů a společně tvoří unikátní soubor 60-ti druhů stromů a 20-ti druhů keřů. Mezi nimi jsou pozůstatky chodníků, kamenných schodů, laviček, vyhlídkových míst, odkud je možné kdykoliv za dne i v noci obdivovat neobvyklou Divokou soutěsku (Dziki Wąwóz). Vedle zámku, na okraji větrem prořezané smrkové aleje se nachází světlá hrobka ve stylu řeckého chrámu, s Niké bez hlavy vytesanou v mramoru a jakoby spící uvnitř.


Milęcice

Milęcice se nacházejí u Lubomierze, téměř jakoby byly jeho součástí, v údolí zlatonosné Oldzy. Domy postavené poblíž úzké cesty nebo podél ní jsou většinou hrázděné, patrové a pochází z 19. stol. Neopakovatelný půvab vesnice dotváří kříže, kapličky a sochy svatých, které najdeme podél cest a které jsou svědectvím provázanosti s nedalekým klášterem benediktinek. Ten byl postaven v roce 1278 Juttou von Liebenthal a jejími třemi syny a který získal do svého majetku mj. Milęcice. O těch se v dokumentu z 19.10.1307 píše jako o Gottfridi villa. Dřívější existenci lidského osídlení potvrzují stopy po zlatokopech, nacházející se severně od vesnice. Mimo nich bylo v 19. stol. v dolní části Milęcic objeveno středověké hradiště a zřejmě zde existoval také zámeček a hráz zvaná „Mönchswall” – čili „Hráz mnichů”. Hradiště se však nikdy nestalo městysem a Milęcice zůstaly zemědělskou osadou. Nebyl tady vybudován žádný kostel a obyvatelé docházeli do kostela v Lubomierzi. Fungovala tu katolická škola, několik vodních mlýnů, z nichž jsou dnes již jen pozůstatky. Do dnešního dne se však dochovala vápenka, postavená z místní břidlice. V roce 1885 tu byla vybudována železniční trať a na hranici s Lubomierzem a Olesznou Podgórskou byla postavena železniční zastávka. Bohužel železnice byla o sto let později zrušena, což zabrzdilo rozvoj Milęcic. Na druhé straně to však ani nepřineslo novodobé změny a tímto umožnilo zachovat této sedmisetleté osadě s něco málo přes 200 obyvateli její přirozený vesnický ráz.


Oleszna Podgórska

Oleszna Podgórska je zmiňována již v roce 1254 jako Olsna. Název je odvozen od řeky, podél které se rozkládá – původně zvané Olse, a dnes Oldza. Žije zde 500 obyvatel. V roce 1293 se na tomto místě nacházel kostel a v roce 1307 byla vesnice společně s Milęcicemi, Popielówkem a Radoniowem darována benediktinkám z Lubomierzi. Klášterní majetek ale přitahoval pravidelné pohromy, zejména v období náboženských válek – husitských a třicetileté. V roce 1706 ve vesnici přespával švédský král Karel XII. a v roce 1759 v období sedmileté války zde založil tábor pruský král Friedrich II. V letech 1835-1838 byl z důvodu nízké kapacity starého kostela vybudován nový, evangelický, vysvěcený jako Proměny Páně. Projektoval ho známý architekt Karl Friedrich Schinkel, mimo jiné tvůrce Braniborské brány a letohrádku pruských králů v Mysłakowicích. V roce 1885, v souvislosti s výstavbou železniční tratě, byl rozebrán starý katolický kostel z přelomu 15. a 16. stol. a do dnešního dne se z něj dochovala pouze kamenná věž s gotickým portálem v přízemí. Architektura Oleszné Podgórské je jakoby nekončícím pokračováním hrázděného stavitelství, jaké vidíme i v okolí. Charakteristické domy a hospodářské stavby jsou zasazeny do zeleně stoletých líp nebo kaštanů, střídavě kopcovité a nížinné krajiny soutěsek a vodních plání Oldzy, vesnických polí a cest, které již stovky let zdobí kamenné kapličky, kříže a sloupy. Mimo nich tady ještě můžeme spatřit stále opravované, svou lidovou jednoduchostí okouzlující, několikasetleté sochy svatého Jana Nepomuckého.


Pasiecznik

Pasiecznik má 550 obyvatel, založen byl pravděpodobně na konci 13. stol. Původní název Spyllarsyff napovídá, že se zde rýžovalo zlato. Vesnice se táhne 3 kilometry podél řeky Więziec a s ní se proplétající hlavní cesty z Jelení Hory do Zgo-rze-lce. První zmínka o vesnici pochází z roku 1305 a je zakotvena v dokumentu vratislavského biskupa. Osud této vesnice však nemá vazbu na zakladatele kláštera benediktinek, von Liebenthaly, ale na von Spillery a von Schaffgotsche. Rozdělení vesnice mezi dva vlastníky, a tím absence jednoho vlastníka, vedlo k tomu, že ve vesnici nevzniklo žádné panské sídlo. Nejokázalejší budovou je pozdně gotický kostel sv. Michaela Archanděla, o němž se poprvé píše roku 1323, vyzděný v roce 1535, a to s věží čtyřbokou dole, osmibokou nahoře, zakončenou jehlovou kopulí. Kostel zdobí pozdně gotické kamenné sochy sv. Anny Samotřetí a sv. Jana, dřevěná manýristická křtitelnice z roku 1602, barokní postava Matky Boží, dřevěný polychromovaný barokní oltář z 18. stol. a olejomalby z pozdějšího období. U cesty stojí kamenná věž, jediný pozůstatek po evangelickém kostele z 19. stol. Obyvatelé byli nuceni k nechtěným náboženstvím. V polovině 16. stol. přešli na protestantismus. Po třicetileté válce byl jejich kostel redukován a vrácen katolíkům, avšak vzhledem k nedostatku věřících byl prázdný. Teprve protestantské Prusko povolilo v roce 1747 založení evangelického sboru. Ve vesnici byly dva kostely, dvě fary a dvě církevní školy. V polovině 19. stol. žilo v Pasieczniku více než 900 obyvatel, kteří se živili především domácím tkalcovstvím a obděláváním polí, nyní tu žije pouze polovina původního počtu. Nacházel se zde také pivovar, dvorní lihovar, vodní mlýn a olejárna. Kapliček u zdejších cest není mnoho. Od počátku 20. stol. však zde působila továrna na výrobu, dodnes používaných, zemědělských strojů.


Pławna

Pławna, původní název Smotensiphen, z němčiny „seiffen-rýžovat“, vznikla díky zlatu, které se zde rýžovalo již ve 12. stol. Touto činností proslulý Lwówek Śląski odkoupil roku 1241 zdejší hornická pole, kde žilo 600 horníků. Dnes má vesnička kolem 1000 obyvatel. Život tu však začal mnohem dříve, a to v době bronzové a železné a také v období lužické kultury. V průběhu několika následujících století se vesnice přizpůsobila klikatému toku říčky Kózki, a to téměř od jejího pramene v Pławné Górné až do ústí do řeky Srebrna v Dolní Pławné a vytvořila tak dlouhou řetězovku. Téměř 6,5 kilometru dlouhá vesnice je rozdělena na dvě části, Horní a Dolní a v 19. stol. byla dokonce ještě oddělená Střední Pławnou. Za svých „zlatých” časů od 12. do 15. stol. měla vesnice výjimečně vysokou hodnotu a měla několik vlastníků. Měla svůj farní kostel, zmíněný již v roce 1318. Název jeho patrona sv. Mateáše byl používán i jako druhý název Pławné, Villa Sancti Mathei. Teprve v roce 1470 Johann von Liebenthal převzal do vlastnictví celou vesnici. Následně pak další vlastník z tohoto rodu, Wilrich, po vzoru svých předků daroval Pławnou klášteru v Lubomierzi. Kostel byl původně dřevěný a za několik století, v roce 1680, byl postaven zděný kostel s věží a v následujícím století pak kostel pozdně barokní sv. Kateřiny a sv. Tekly s 1000 míst k sezení. U kostela se nachází hřbitov, obehnaný kamennou zdí, s níž dobře ladí budova brány z 18. stol. s dvojitým průchodem a schodištěm. Stejně jako jiná místa v kraji, sdílela Pławna tentýž osud, epidemie, války a přesuny vojsk. Nemohla tomu uniknout i proto, že ležela na velmi rušné stezce z Jelení Hory do Lwówka Śląského. V průběhu sedmileté války se tu v roce 1759 usadil pruský král Friedrich II., a v dalším století zde několikrát pobýval Napoleon. V roce 1807 roku uložil vesnici kontribuci a v roce 1813 vedl bitvu s Rusy, kteří si rovněž na zdejších polích zřídili svůj tábor. Pławna s téměř 3000 obyvatel byla nejpočetnější a nejbohatší z okolních vesnic a pro vyhladovělé vojáky tak byla tučným soustem. Byla proslulá hezkými sady, chovem koz a výrobou chutného kozího sýru. Nacházelo se zde také několik mlýnů, větrný mlýn a vápenka. V roce 1885 byla ukončena výstavba místní železniční tratě, spojující Lwówek Śląski z Gryfowem Śląskim. Ve Střední Pławné byla postavena zastávka, později i v Horní a Dolní Pławné, jejíž vzhlednou budovu z červené cihly je možno spatřit u cesty. O století později, v roce 1983 byla železnice zrušena, ale v posledních letech byla část tratě v Dolní Pławné přestavěna na cyklistickou stezku, vedoucí malebnými meandry do Lwówka Śląského. Návštěva vesnice je možností prohlédnout si, v celém okolí nejčetněji dochované, domy s charakteristickými balkónky nad vchody. Do dnešní místní architektury se silně zapsala Galerie umění Dariusze Milińského, regionálního umělce, sochaře a animátora kultury, zřízená nedaleko kostela na hlavní křižovatce při cestě do Lwówka. Ještě obdivuhodnější je komplex budov, působící dojmem jiné doby, který s galerií sousedí. Umělec v něm vytvořil tzv. „Zámek slezských pověstí” a obrazně tak přibližuje známé dějiny jelenohorského regionu. Obdobně jako v okolí, i zde jsou v celé vesnici rozesety kříže a kapličky, nacházející se u domů či cest. Ze soch svatých nám nejvíc padne do oka, jakoby ustrašený, barokní svatý Jan Nepomucký, jehož socha téměř padá na pocestné z mostu přes Kózku.


Pokrzywnik

Obklopen vrcholy Kaczawské pahorkatiny, Krkonoš a Jizerských hor, mezi Pasiecznikem, Pil-cho-wi-ce-mi a Maciejowcem, se v nadmořské výšce 400 metrů skrývá Pokrzywnik s více jak 80 obyvateli. I když zde není mnoho památek, leží na výjimečně starém podloží, které je místy vidět i pouhým okem. Jsou to skály vytvořené před zhruba 300 miliony let v době dislokace, zvané jako hlavní středosudetský pokles, který kdysi oddělil krkonošsko-jizerský krystalinik od kaczawského metamorfiku. Z jihu vesnici obklopuje Pilchowické jezero, ze severu Divoká soutěska (Dziki Wąwóz), která je součástí anglického parku u zámečku v Maciejowci. Protéká zde potok, který v polovině svého toku tvoří tzv. Divoký vodopád. Nad tímto nepříliš velkým zlomem vody majestátně dominuje obrovský skalní blok, svisle prasklý na tři části, s hrozivě působícím průsvitem. Několik století staré obrovské smrky, jeden spadlý nad potokem a druhý stále rostoucí na dně soutěsky, dodávají tomuto místu zvláštní půvab. Život v ústraní ušetřil obyvatelé vesnice dramatických událostí v průběhu dějin. Není tu zámek, kostel a dokonce ani kaplička. Před válkou však byla vesnice soběstačná, měla velký statek, později JZD a cihelnu, po které zůstaly dva malé rybníčky, vápenku se zachovalou kamennou věží, školku a obecní klubovnu s dětským hřištěm, dodnes se dochovaly pouhé části zdí. Pokrzywnik se objevuje v dokumentech již v roce 1397. Původně měl název Rymendorf, což může poukazovat na prvního vlastníka nebo zakladatele vesnice jménem Rymo, jednoho z lwoweckých radních. Většina z dochovaných 20 domů má více jak 100 let. Nejstarší patrový hrázděný dům pochází z roku 1774. Pokrzywnik leží na území CHKO Dolina Bobru. Vede tudy euroregionální cyklotrasa „ER 6” a turistické stezky, napojené na síť různorodých tras s pohádkovými výhledy na okolní vesnice, louky, lesy, kopce a údolí.


Popielówek

Popielówek leží uprostřed Radoniowských vrchů, dnes má 130 obyvatel a existoval již ve 13. stol. Původně se jmenoval Henrici villa, pravděpodobně podle zakladatele - Henryka. Poprvé je vesnice v dokumentech zmíňena v roce 1307, a to společně s Milęcicemi, Olesznou Podgórskou a Radoniowem, jako dar Jutty von Liebenthal a jejich synů lubomierskému klášteru. Mimo to, že Popielówek spojuje s Lubomierzí pětisetletá historie, byl v průběhu dějin ušetřen zničení. Možná za to vděčí tomu, že potok, podél kterého se rozkládá, nemá název a proto jakoby nebyl dosažitelný nepříznivému osudu. Venkovské údolí bezejmenného přítoku Oldzy, který byl kdysi považován za její pramen, si díky své diskrétní poloze na ústraní, klidné historii a malému počtu obyvatel zachovalo svůj přirozený charakter. Část obyvatel se, stejně jako v minulosti, živí zemědělstvím a téměř všichni bydlí v historických hrázděných domech z 19. stol., typických pro tuto oblast. I mladší architektura, trafostanice z 30. let minulého století, navazuje na místní stavitelství. Je tady také pozdně gotický kostel sv. Kateřiny Alexandrijské z 16. stol., vybavený většinou dřevěnou výzdobou, barokními oltáři, kazatelnou, chórovými lavicemi (stally), kamennou křtitelnici s dřevěným víkem, olejomalbami z 18. stol. a sochou sv. Jana Nepomuckého. V Popielówku a jeho okolí se podél cest dochovala řada křížů, kapliček a soch a v menší míře také domkové kapličky. Nejzajímavějšími jsou dvě sochy z 18. stol.: Matky Boží a sv. Jana Nepomuckého, které byly v roce 1870 postaveny na jednom podstavci vedle sebe a stojí jako sousoší do dnešního dne.

Radoniów

Radoniów se poprvé objevuje jako Othonis Villa, neboli Ottonova vesnice, a to v dokumentu z roku 1307, ve kterém ji Jutta von Liebenthal a její synové předávají lubomierským benediktinkám. Nachází se v bezprostřední blízkosti jejich kláštera. Radoniów zůstal po řadu století pod jejich vlivem a využíval i lubomierský chrám. Zdejší vlastní první katolický kostel byl postaven teprve v polovině 18. stol. Vesnice nejvíce utrpěla v době husitských válek a během třicetileté války, kdy byla zcela vyrabována a spálena. Další velké ztráty zaznamenala po nařízených kontribucích v době, kdy jí prošly Napoleonova a pruská vojska. V roce 1865 zde byla vybudována železniční trať, sice bez zastávky, a v letech 1881-84 tu byl postaven kamenný neogotický kostel Pozdvižení Svatého Kříže, s obloukovým portálem a rozetou a s asymetrickou věží ve formě jehly. Z téhož století pochází rovněž dvě překrásné domkové kapličky a kříže a také část, do dnes zachovaných, hrázděných domů. Nyní zde žije 270 obyvatel. Vesnice má bohaté geologické podloží, se vzácně se vyskytujícími minerály a uranovou rudou. V letech 1954-62 bylo na svazích Głębce ze dvou šachet hlubokých 127 a 280 metrů, které byly součástí dolu R-1 v Kowarech, vytěženo 345 kilogramů uranu. Do dnešního dne je tu zvýšená radioaktivita, dochází k závalům a zapadání půdy, ale tím se nezměnil klidný ráz vesnice a naštěstí se to nedotklo nejcennější přírodní památky, několik století staré lípy, mající v obvodu téměř 6 metrů a stále kralující na Głębci.


Wojciechów

Wojciechów leží v půli cesty mezi Lwówkem Śląským a Jelení Horou v malebném údolí, v sousedství Lubomierzi, privilegované Bolkem I. svídnickým. Vesnice byla pravděpodobně na sídlo zvolena rytířem jménem Wojciech a dnes tu žije téměř 500 obyvatel. Osada již bezesporu existovala ve druhé polovině 13. stol., první zmínka o ní pochází z roku 1305. Hospodářství, rozložená podél cesty, tvoří několikakilometrový řetěz pro tento region charakteristických, částečně zděných a hrázděných domů se sedlovými střechami, krytými červenými plochými taškami. Historie vesnice je, spolu s jejím kostelem, spjatá s Lubomierzí. Wojciechów náležel k velkému majetku Schaffgotschů a na počátku 15. stol. byl prodán nedalekému klášteru benediktinek. Z tohoto období pochází gotické základy kostela, v jehož místě byl postaven pozdně barokní kostel sv. Bartoloměje. Čistě bílé stěny, světlá valená klenba a vysoká dlouhá okna zdůrazňují plnost barev a bohatství venkovského baroka kazatelnice z 18. stol., dvou plochých bočních oltářů a hlavního, o něco více vypuklého. Kostel se nachází na hřbitově z téhož období a je obehnán zdí s bránami, budovami s bránami, náhrobky a kapličkami. Na vrchu za nimi se vyjímá smírčí kaple a další ze 17. stol. se nachází na rozcestí polních cest do Radomic. V polovině Wojciechowa stojí u cesty smírčí kříž. Podél celé cesty jsou po obou stranách rozeseté, více než stoleté, krucifixy s bambulovitými podstavci, občas malovanými na modro. Na hranici vesnice před Lubomierzi stojí v širém poli jednoduchý kovaný kříž, osazený na kamenném podstavci z roku 1793.

Justyna August
18 sierpnia 2017
poprzedni miesiąc następny miesiąc
pn wt śr czw pt so nd
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31      
imieniny
Bogusława, Bronisława, Ilony
Wirtualny spacer
Atrakcje turystyczne
Izery - aplikacja mobilna
Gmina Lubomierz przyjazna turystom!
Perły Samorządu 2016
Lider Rozwoju Regionalnego 2016
Internetowa wizytówka gmin czesko-polskiego pogranicza
Kalendarz imprez
Lubomed
Rehabilitacja Popielówek
IZERY
Schronisko
Związek Gmin KWISA
PARTNERSTWO IZERSKIE
Związek Powiatów Polskich

Strona internetowa została wykonana w ramach projektu pn. "Razem dla Gminy Lubomierz"
współfinansowanego ze środków Unii Europejskich w ramach Europejskiego Funduszu Społecznego
Kontakt:
Urząd Gminy i Miasta Lubomierz,
Plac Wolności 1,
59-623 Lubomierz, pow. lwówecki, woj. dolnośląskie
tel.: 75 78 33 166, fax: 75 78 33 167, email: ugim@lubomierz.pl, http://lubomierz.pl

Konto: Bank Spółdzielczy 81 8384 1022 0000 0811 2000 0007, przy przelewach z zagranicy należy dopisać BIC-GBWCPL.PP

Godziny pracy:
poniedziałek 8.00 - 16.00,
wtorek-czwartek 7.30 - 15.30,
piątek 7.00 - 15.00
Burmistrz Gminy i Miasta Wiesław Ziółkowski przyjmuje interesantów w każdy poniedziałek w godzinach od 12.30 do 16.00.
Poprawny HTML 4.01 Transitional Poprawny arkusz CSS Poprawne kodowanie UTF-8
projekt i hosting: INTERmedi@
zarządzane przez: CMS - SPI

Niniejszy serwis internetowy stosuje pliki cookies (tzw. ciasteczka). Informacja na temat celu ich przechowywania i sposobu zarządzania znajduje się w Polityce prywatności.
Jeżeli nie wyrażasz zgody na zapisywanie informacji zawartych w plikach cookies - zmień ustawienia swojej przeglądarki.
x